Období první republiky znamenalo pro Sušici dobu mimořádného rozkvětu. Ten se odrazil i ve výstavbě nákladných veřejných budov a malebných kolonií rodinných domků a vil. Stavěli tu takoví architekti jako Jindřich Freiwald nebo Karel Pecánek, kterým zdařile konkuroval místní stavitel Karel Houra.
Od spořitelny po školu
Dnešní ulice Poštovní by se klidně mohla jmenovat Freiwaldova. Ještě na počátku dvacátých let tu po ní nebylo ani památky, náměstí s Havlíčkovou ulicí spojovala jen nepatrná ulička mezi masnými krámy. Roku 1929 byla zbourána Stará beseda čp. 8/I i masné krámy a na uvolněném prostoru postavena budova spořitelny a zřízena nová ulice, která propojila náměstí s Havlíčkovou ulicí. A projekt nové budovy měl na svědomí právě architekt Jindřich Freiwald, kterému sekundoval architekt Böhm. Oba pánové byli autory i dalších dvou budov v nové ulici, a sice pošty, která dala ulici jméno, a živnostenské školy. Upravili i protilehlý dům čp. 10.
Spořitelna nebyla jedinou bankovní budovou, která pozměnila vzhled náměstí v průběhu první republiky. Velkolepý palác si tu nechala postavit i Okresní hospodářská záložna. Dům projektoval architekt Karel Pecánek, čp. 2 a 3 a dnes se o něj dělí ČSOB s městskou poliklinikou.
Věžičky pana Dalibora
Mnoho zajímavých staveb naleznete i v ulici T.G. Masaryka. Projekty někdejší Procházkovy tiskárny čp. 12/I a Schwarzkopfovy vily na rohu Masarykovy a Ostrovní ulice pocházejí opět z pera architekta Freiwalda. Budova sokolovny je starší, pamatuje časy secese a dobu, kdy se Sušice pomalu loučila s Habsburky. Sokolovna byla dokončena v roce 1914 na samém začátku války. Velký dům v sousedství Sola na křižovatce ulic Pravdova, Masarykova a Nádražní se zrodil až na samém počátku první republiky, od roku 1921 poskytoval byty pro tovární úředníky. Díky charakteristickým věžičkám získal přezdívku Daliborka. V Praze má ovšem Dalibor jen jednu věž, tady rovnou dvě. Secesní vila na rohu proti Daliborce sloužila řediteli Sola. I v Nádražní ulici plné továren čeká návštěvníka nejedno překvapení. Za zmínku stojí především Dům zdravotní péče. Solo postavilo toto sociální zařízení pro své zaměstnance již v roce 1930. Na místě zasypaného říčního ramene v Nádražní ulici tehdy vyrostl na svou dobu velmi moderní objekt, který neměl ve své době takřka obdoby. Tehdy tu pro zaměstnance sloužily jesle, závodní jídelna i lékařská ordinace. Dnes v této krásné moderní architektuře najdete jen obchody. Za zmínku stojí také budovy někdejší Schwarzkopfovy továrny na boty. Krásný tovární objekt je však dnes opuštěn a zatím marně čeká na svého kupce.
Krásnější než biskupství
Za první republiky vznikla i budova nového sušického děkanství. Najdete ji na někdejším Malém rynku, dnes ulici Na Baště. Projekt získalo děkanství od sušického stavitele Karla Houry. O reprezentativní stavbě se svého času říkalo, že je krásnější než budějovické biskupství. Dnes je bohužel velmi zchátralá. Veřejné budovy vyrostly rovněž na pravém břehu Otavy, v místě zvaném Burinka. Podle projektu pražského architekta Františka Jandy vznikly v letech 1925 až 1932 zrcadlové stavby někdejšího okresního a finančního úřadu. Architekt Skřivánek byl autorem projektu budovy měšťanské školy, vybudované v roce 1927. V jejich okolí vznikla reprezentativní vilová čtvrť se zahradami a parkem, místními kdysi hrdě nazývaná „sušická Ořechovka“. Na Burince se zabydlela sušická smetánka. Chcete-li vidět, jak kdysi žila střední třída, jděte se podívat do čtvrti zvané Benátky. Domky v ulicích Studentská, Villaniho a U kapličky vyprojektoval Jindřich Freiwald už v roce 1924.
