Těžko říct, kdy Svatobor, majestátní vrch nad Sušicí, prožíval dobu své největší slávy. Bylo to v dobách slovanského dávnověku, v časech národního obrození, nebo v době, kdy jej objevili první turisté? Jedno je jisté – mohutná hora je spojena s lidskými dějinami již po tisíce let.
První Sušičan
Ve střední době kamenné se na úpatí hory usadil první známý Sušičan. Archeologové tu objevili stopy po jeho obydlí. Model pravěkého domu dnes můžete obdivovat v Muzeu Šumavy.
Na návštěvě v posvátném háji
Pro staré slovany byl Svatobor posvátným místem – byl to jejich posvátný háj, sídlo pohanských bohů. Posvátné háje byly charakteristickým kultovním místem přírodního náboženství Slovanů. Podobných Svatoborů bylo v minulosti více, jak dokládají místní názvy ze slovanského prostředí.
Nejstarší písemnou zmínku o slovanském háji nalezneme u Thietmara z Merseburgu, který k roku 1018 uvedl ze srbského prostředí háj zvaný Zutibore, tedy Svatobor, který byl Lužickými Srby uctíván jako božstvo a od dávných dob nebyl nikdy znesvěcen.
A jak vypadal takový posvátný háj? Jádro háje tvořily staré duby zasvěcené božstvu, které stály ve volném prostoru ohrazeném vystavěným plotem. Tady se scházel lid se svým vládcem a knězem k soudu. Do prostoru nesměl vstoupit nikdo kromě kněze, obětníků nebo těch kdo tu v nebezpeční smrti hledali azyl. Prostor svatyně nesměl být poskvrněn ani krví nepřítele. Háj představoval jakousi rezervaci, nesmělo se zde nic lámat, trhat, lovit, dokonce ani odklízet padlé stromy. Prostor háje se považoval za léčivý, nemocní tu zavěšovali jako oběť božstvu kousky látek nebo části oděvů na větve, popřípadě ukládali pod stromy mince. V každém správném háji musel být pramen nebo potok, rovněž s léčivou mocí, v němž se lidé koupali i v zimě. Víra lidu v moc takového pramene se později ukázala doslova nevykořenitelnou, církev proto na takovýchto místech často zakládala kostely a kaple.
Hledání zašlé slávy
Pouze název připomíná dnešním návštěvníkům pradávný kult předků na Svatoboru. Sušičané se s tím dlouho nechtěli smířit a na místě hledali doklady o slovanském kultu. Marně! V 18. století byla na Svatoboru nalezena soška muže s rozepjatými pažemi považovaná za pohanského bůžka. Šlo však jen o gotický svícen.
Roku 1881 během rozšiřování „hořejší“ sirkárny, zde bylo nalezeno staré pohřebiště, šlo o hřbitov starých slovanů. Zajímavé je, že šlo o místo, které obyvatelé Sušice považovali za „strašitelné“.
Nesoustavné záchrany nálezů se ujal univerzitní profesor Woldřich a učitel Holík, který tak získal cenný materiál pro nově vznikající sušické muzeum. Většina hrobů byla ale zničena, v lepším případě dělníci okrádali kostry o kroužky u jejich hlav, v tom horším je rovnou používali k výrobě fosforu. Jádro pohřebiště se nacházelo asi v místech továrního komínu, počet hrobů byl odhadnut na sto.
Vodolenin pramen
Bůžka ani stopy pradávné svatyně na Svatoboru sice doposud nikdo neobjevil, pohanský kult tu přesto po sobě zanechal stopu. Studánku Vodolenku, jejíž vodu lid považoval za zázračnou. První písemná zmínka o prameni pochází z roku 1659 z pera jezuity Vojtěcha Chanovského. Tvrdil, že pramen vytryskl v místě hrobu jakési pamětihodné panny, v místě, kam dovezli zemřelou dva mrtví volci bez doprovodu. Studánce byly připisovány i léčebné účinky a zdejší místo se postupem času vyvíjelo v malé lázně. V roce 1748 se majitel hrádeckého panství Jan Ferdinand hrabě Desfours rozhodl učinit přítrž původnímu slovanskému kultu a asi sto kroků od hrobu Vodolenky dal kapli k poctě Panny postavit Marie Pomocné.
V časech obrozenců
Prosperita lázní na Vodolence nebyla velká, baronka Antonie Sturmfedrová se sice v roce 1853 pustila do úprav lázeňského areálu, ale i přes velkou snahu a investice se návštěvnost o mnoho nezvedla. To se ale odehrávalo již v době, kdy o mnoho více než léčebné účinky zdejší vody přitahovala dávná minulost místa. Vodolenka vzbudila pozornost obrozenců. Dostaveníčko si tu dával sušický purkmistr Josef Ambrož Gabriel s hrádeckým vychovatelem a vlasteneckým spisovatelem Páterem Františkem Pravdou, léčil se tu spisovatel Ivan Klicpera, marně tu hledal záchranu herec Tylovy divadelní družiny Jan Kaška, který tu v roce 1869 zemřel. V letních prázdninových měsících ožívala Vodolenka pravidelnými studentskými zábavami, na jednu z nich, na konci srpna roku 1867, pozvali studenti i hudebního genia Bedřicha Smetanu. Jen o pouhý rok později tu dr.Gabriel vyhledal jeden ze základních kamenů Národního divadla. Lázeňský hostinec na Vodolence zanikl až po druhé světové válce a zdejší areál byl začátkem šedesátých let minulého století proměněn v pionýrský tábor.
První turisté
Konec 19. století znamenal pro Svatobor další významnou změnu. Objevili jej první turisté. Nejzapálenějším sušickým propagátorem turistiky byl bohatý měšťan Vojta Maštovský. To v jeho hlavě se zrodil nápad postavit na vrcholu hory rozhlednu. Myšlenka se proměnila ve skutek v roce 1898. První rozhledna se bohužel vzhlédla v proslulé piské věži a časem musela být uzavřena a stržena. Dnešní rozhledna s turistickou chatou pochází až ze třicátých let.
