Sušice, to nejsou jen tři kostely a poutní kaple Anděla Strážce. Na časy minulé tu upomíná celá řada církevních památek. V Sušici je doslova překapličkováno. Na kaple a kapličky tu narazíte doslova na každém kroku. Zde uvádíme ty nejzajímavější.
Morová kaple
Na časy morové epidemie, která na naše území pronikla z Balkánu, upomíná mešní kaple sv. Rocha na Hořejším předměstí. Černá smrt začala kosit své oběti na podzim roku 1679, největší žně slavila v létě 1680 a sporadicky se vyskytovala ještě v následujícím roce. Zanechala po sobě mnoho mrtvých, ale také řadu památek.
Lidé již tehdy věděli, že účinnou obranou proti nákaze je zamezení bližšího kontaktu nejen s nakaženými, ale i se zemřelými. Morová pohřebiště se proto zakládala daleko za městskými hradbami. Morová epidemie z roku 1679 dala vzniknout proslulým pražským Olšanským hřbitovům, ale také sušickému hřbitovu u sv. Rocha. Kaple, která mu dala jméno, vznikla na památku zemřelých krátce po vzniku hřbitova. Dodnes ji zdobí původní pozdně renesanční oltářík s vyobrazením morových světců: svatého Rocha, svatého Šebestiána a svaté Rosalie.
Malý hřbitov sloužil svému účelu až do devatenáctého století. O zemřelé se postaraly další vlny infekčních epidemií, ale také bída. Pochováváni tu byli i žebráci a nemajetní lidé, kterým nikdo nebyl ochoten zaplatit pohřeb, nebo sušičtí sebevrazi. Ke svatému Rochu se sušičtí utíkali nejen v době moru, ale i později, když měli nějaký žal nebo nemoc. Jako oběť přinášeli různé dary, jako vejce a máslo, zámožnější peníze a kladli milodary do skulin a děr ve zdi u dveří kostelíka. Obětiny sbírali majitelé sousedního domku č. 94 a kupovali za ně olej a svíčky k osvětlování kaple. Zvyk se zachoval až do první republiky, ještě tehdy některé ženy přinášely peníze, přesvědčeny, že je sv. Roch zbaví revmatických bolestí.
Ponuré neveselé místo morové smrti bylo v minulosti opředeno řadou pověstí. Jak tomu již u hřbitovů bývá, hemžilo se to v nich především všelijakými strašidly. A tak tu za jasných nocí po klekání lidé vídali mimo jiné například bezhlavou jeptišku. Kaple bývá otevřena každoročně 16. srpna během poutní mše. Okolní hřbitůvek je ale otevřen celoročně a do kaple lze nahlédnout skrz okénko ve dveřích.
Sušická Stínadla
Na křižovatce ulic T.G. Masaryka, Nádražní a Pravdova se v minulosti nacházelo návrší zvané „Na Stínadle“. Bylo to místo neveselé a ponuré, místo, kde kat stínal hlavy sušických zločinců. Dnes toto místo připomínají Boží muka. Dal je tu postavit v roce 1784 měšťan Jan Hostek, majitel hostince U černého orla, dnešního hotelu Svatobor. Bylo to dvacet let poté, co císařovna Marie Terezie zrušila hrdelní soudy nacházející se mimo krajská města. Poodhrňme na chvíli roušku krvavých dějin tohoto místa a povězme si jeden příběh z mnoha, který je spojen s tímto místem.
V roce 1734 přišla do Sušice jistá Kateřina Pernhaltová, aby tu nastoupila do služby k Ignáci Vodičkovi, tkalci. Brzy se tu zamilovala do tkalcovského tovaryše Pavla Trolla, který byl rovněž u Vodičky zaměstnán a který Kateřininu lásku zprvu opětoval. Po čase však v lásce ochabl, obzvlášť ve chvíli, kdy mu dívka oznámila, že s ním čeká dítě.
S radostí pak uvítal, když jej mistr Vodička propustil, neboť se více toulal, než si hleděl práce. Na svátek Početí Panny Marie v prosinci 1735 porodila Kateřina Pernhaltová dítě, v době kdy její hospodář byl i s manželkou v kostele. Ze strachu před trestem a hanbou, ktera ji čekala, vzala dítě a podřezala mu krček. Poté si je klidně položila pod hlavu za kamny a počkala do rána. Když Ignác Vodička odešel s manželkou na ranní mši, vzala dítě, zabalila je do zástěry, odnesla jej k řece, novorozeně do ní hodila a vrátila se zpět domů.
Mrtvolka ale plavala po řece, kde ji spatřil koželuh Smrčka. Vytáhl dítě z řeky a donesl na magistrát, kde bylo prohlédnuto lazebníky a porodními babami. Zakrátko byla vypátrána i Kateřina Pernhaltová a zavřena do šatlavy. I její milenec Troll byl dán do pout a přikován k lavici v šatlavě. Při výslechu dne 9. prosince 1735 Pernhaltová zapírala a nechtěla se přiznat, stejně tak její milenec. Protokol s nimi sepsaný v přítomnosti komisařů Václava Gregoriadese a Václava Baumana postoupen byl královskému apelačnímu soudu v Praze. Ten rozhodl, aby Kateřina Pernholtová byla nejprve dobrovolně tázána na svůj zločin, a kdyby nechtěla říct pravdu, měla být tázána v mučírně s představením mistra popravčího se všemi mučícími nástroji, a kdyby i nadále zapírala, měla být skutečně mučena skrze čtyři stupně, jeden stupeň neměl trvat déle jak čtvrt hodiny, prvně s vazbou, pak palečnicemi, nato za sucha tažením a posledně s ohněm.
11. dubna 1736 byla Kateřina předvedena znovu před komisaře, domlouvali jí, aby se přiznala dobrovolně. Ona však zapírala, byla proto předvedena do mučírny, kde měl popravčí připraveny všechny mučící nástroje a rozsvícené svazky svíček. To když Kateřina spatřila, dala se do pláče a přiznala se. Na to byl vynesen apelačním soudem rozsudek, jímž byla odsouzena ke stětí mečem a probití kůlem. Kdy byl trest vykonán není známo.
Kaple Lurdská
Nedaleko nového židovského hřbitova se nachází další církevní památka – mešní kaple Panny Marie Lurdské. V roce 1887 ji tu nechal vystavět Tomáš Krčmář. Prý jako prosbu za narození zdravého dítěte, neboť všechny jeho děti umíraly hned po narození. Kaple je opravená a je odtud pěkný výhled na Kašperk.
