První zmínka o špitále v Sušici pochází z roku 1352, tehdy král Karel IV. povolil řádu křižovníků s červenou hvězdou zřídit špitál a klášter (jeho osud není znám, dokonce ani místo, kde stával).
Ke zřízení špitálu snad nakonec nedošlo, neboť netrvalo dlouho a sama městská obec prosila arcibiskupa Arnošta z Pardubic, aby zřídil v Sušici špitál, který tu chyběl. Arnošt založením nemocnice pověřil jistého Jence, toho času probošta kostela sv. Kříže ve Vratislavi.
R. 1372 založil špitál s kaplí sv. Alžběty a položil k němu i základní kámen, dnes není známo, kde nemocnice stála. Těch zbožných odkazů, co tehdy ke špitálu putovalo! Tu dvůr, tu polnosti, tu zase mlýn. Ke špitálu byl ustanoven vlastní kněz, který dostával jako správce špitálu od obce ročně 6 kop grošů a 1 měřici ovsa, 4 slepice a 48 vajec ze dvora v Dobršíně.
Špitální péče
Z 16. století. pochází i stavba špitálu před hřbitovní branou. Péče o nemocné v takovýchto špitálech byla mizerná, vedle poskytnutí stravy a útulku se omezovala na ošetření a obvázání ran, podávání utišujících prostředků nebo pouštění žilou. Funkce špitálu byla především sociální, byl to spíše takový pradomov důchodců, jehož chovanci byly staří, zchudlí a opuštění měšťané. Doktora byste v tak malém městě jako byla Sušice ve středověku a počátcích novověku marně hledali. Ani tehdejší sušické obyvatelstvo nebylo se zdejší péčí příliš spokojeno. V roce 1780, kdy si v radě stěžoval inspektor nad špitálem, že „špitálníci o vzácném magistrátu hanebně mluví a nesvorně živi jsou.“ To si samozřejmě rada nemohla nechat líbit, a tak se usnesla, že špitálnice Rosenthalerová a Šumpejtlová budou z nemocnice vyhnány.
Konec špitálu
Služeb špitálu si sušičtí občané dopřávali ještě v 19. století. To již ale do špitálu docházel i městský lékař. Přesto bylo sousedství hřbitova jistě praktické. Pacienti, kteří zemřeli, bývali prý vynášeni dveřmi, které byly tam, kde se dnes nachází okno u vrat na hřbitov. Špitál sloužil ještě v době, kdy si město zřídilo novou městskou nemocnici, nejprve v tzv. Salonu, později v pronajatém domě ve Volovské silnici a dokonce zažil ještě dobu, kdy v roce 1898 v Sušici vznikla moderní okresní nemocnice. Definitivně zanikl až na počátku 20. století.
Zdravotní bratr v Sušici
První známá sušická sestra byl bratr. Byl jím jistý Matěj Šebesta, vyučený mlynář a válečný vysloužilec od Solferina. Tehdy se mu ovšem neříkalo bratr, ale kronfótr. Češi si tak zkomolili německé slovo „krankenvater“, tedy otec nemocných. Povolání to ovšem bylo nevýdělečné, kronfótr dostával jen malý plat a podle počtu ošetřovanců na každého příplatek. Celá rodina mu musela pomáhat vydělávat na živobytí lepením válcovitých škatulek na sirky. Kronfótr Šebesta ošetřoval nemocné v městské nemocnici ve Volovské ulici. Nakonec sám dožil ve starém špitále a zemřel tu v roce 1912.
Strašidlo
V těsné blízkosti špitálu, u cesty ke hřbitovu, mělo svůj příbytek nejznámější sušické strašidlo. Byl jím duch rytíře z Rumerskirchenu. Rytíře rozčilovalo, že jej tak neuctivě pohřbili před hřbitovní vrata a ještě k tomu do cesty, po jeho hrobě neustále někdo šlapal a rušil jeho posmrtný klid. Začal se proto sušickým mstít. Když on nenalezl klid v hrobě přes den, usmyslil si, že zdejší obyvatelstvo neusne v noci. Každou noc proto vylézal z hrobu, běhal po Hořejším předměstí, klepal na okna a pokřikoval „hoří!“. Než rozespalí sousedé zjistili, že je to zase strašidlo a nikoliv zděšený soused, dokonale se probrali a do rána už neusnuli. A tak byli všichni mdlí a nevyspalí. Až jednoho dne se našel statečný muž, udatný zvoník od Matky Boží, který se rozhodl se strašidelnými rejdy nadobro skoncovat. Počkal si, až rytíř vyleze z hrobu a odloží si pohřební rubáš. Jen co se tak stalo, rubáš ukradl a utíkal s ním pryč – strašidlo se totiž bez rubáše nemohlo vrátit do hrobu. Rytíř však ztrátu záhy zpozoroval a začal nešťastného zvoníka pronásledovat. Zvoník se snažil spasit útěkem na věž, rytíř však začal růst a růst a už po zvoníkovi sahal. Tu zvoník dostal spásný nápad a zazvonil na zvon. Jen co se ozval první úder zvonu, rytířova postava se rozpadla na prach a zdejší obyvatelstvo mohlo opět klidně usnout.
